O lásce.

Před spaním se častokrát snažím odpovědět si na to, co je to vlastně láska? Jak moc se musí dva lidé snažit, kolik toho v sobě musí zapřít, aby fungoval vztah? Jak má vlastně správný vztah vypadat? Jdou vůbec city, jejich projevy nějak vymezit? Mají hranice?

Vztah je podle mě něco více než láska. Je důkazem toho, že spolu dva lidé dokáží fungovat dohromady.

Zamilovat se je jednoduché. Potkáme někoho, kdo se nám líbí a je nám sympatický. Pak už stačí jen trocha fantasie, člověka si dotvoříme dle vlastních představ, snů a přání. Častokrát si jej vybarvíme v těch nejkřiklavějších barvách. Aniž bychom si to v tu chvíli uvědomili, začínáme mít jistá očekávání. Od budoucího vztahu si začínáme slibovat jen to, co se nám líbí, co si přejeme.

Láska přichází postupně. Vyvine se ze zamilovanosti po určitém společně stráveném čase. Se zamilovaností má společné to, že přijde sama od sebe. Nemusíme se nijak zasloužit o to, aby vznikla. Jen nesmíme utéct ve chvíli, kdy na druhém začneme vidět i stinné stránky, kdy nás mozek nechá připustit si je. Chvíle zevšednění nebo procitnutí, jak je libo, přijde vždycky i u stavu, kterému romantici přiřkli označení „pravá láska“. Odchodem zamilovanosti něco velkého teprve začíná, pokud tomu dáme šanci.

Vztah je ale složitější. Nikdy nepotkáme člověka, který by byl na vlas stejný. Naše názory a zájmy budou vždycky v něčem odlišné. Záležet bude jen na tom, jak moc. Vztah je rozhodnutím dvou lidí. Nevzniká jen tak. Sám od sebe.
Jsou lidé, do kterých jsme zamilovaní nebo je milujeme, ale nejsme schopni s nimi tvořit pár.
Je nesmysl snažit se tvořit vztah s někým, koho nemáme rádi, chcete-li, nemilujeme jej. Jenže ono milování jeden druhého není zárukou absence problémů.

Nejkrásněji je láska popsána v Bibli, 1Kor 13,1 – 13,8: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá."
Z výše uvedené „definice“ mi plyne, že není možné posuzovat, zda nás někdo má rád dostatečně. Jestli to dokazuje správně. Je zbytečné vyčítat, neustále vyvolávat hádky. Tak to taky říkal I. M. Jirous, jeden z největších českých undergroundových umělců: „Když někoho miluješ, tak ti na něm nemá vadit nic.“

Člověka musíme přijmout takového, jaký je. Milovat ho bez výhrad. Nebo nemilovat.

Je tedy jasné, že druhého nikdy nezměníme, ač se o to budeme snažit sebevíc. Může se nám přizpůsobit, pokud to sám chce. Ale bude to pořád on, jen snažící se proniknout hlouběji do našeho světa.
Důležité je naučit se s druhým mluvit. Sdělovat své pocity, ale dvakrát tolik poslouchat.

Odpouštět a chápat.
Věřit. A nelhat.
Přenášet se přes nesnáze, poučit se z nich a dívat se dopředu. Problémy řešit a snažit se podobným do budoucna předcházet. Ne jednou, ale třeba tisíckrát. Dokud budeme mít toho druhého rádi.

Jedině tak dostane láska šanci. Vztah se s každou další překonanou překážkou prohlubuje a utužuje.

V dnešní době je trend utíkat od problémů. Střídat partnery, abychom zjistili, kdo nám vyhovuje. S kým to klape po všech stránkách. Co nejvíce toho zažít, získat zkušenosti. Málokdo si uvědomuje, že 15leté slečny jednou budou mít rodinu, ve které přijdou také nesnáze. Jen s tím rozdílem, že najednou nebude možné se jen tak sebrat a jít hledat více vyhovujícího člověka.
Nenaučit se s druhým vycházet, nepocítit první zklamání v momentě, kdy se zamilovanost mění v něco hlubšího, ale prvopocitově ne tolik intenzivního, je podle mě naškodu všech zúčastněných.

Spolu s nedostatkem morálky, kterou nám nikdo, krom rodičů, nevštípí, si pak lidé neumějí vážit jeden druhého, hádají se a odcházejí od sebe. Děti odloučených rodičů nemají šťastné ani plnohodnotné dětství. Navíc se ani nemají odkud naučit, jak vycházet s partnerem a častokrát tak následují osud matky a otce.

Nevěřím na „pravou lásku“ ani na „druhou polovinu“. Věřím spíše na vztah dvou duševně zralých a zdravých jedinců, kteří umí odpouštět, vzájemně komunikovat, tolerovat se a důvěřují si. Někdo to zvládne ve 13 letech, jiný ani ve 30 ne.
Lépe řečeno, podle mě, kdo neumí milovat Boha a sám sebe, není schopen dávat lásku ani svému partnerovi a lidem ve svém okolí.