Překonat strach.

S nadsázkou mohu říci, že jsem jedním z nejvhodnějších lidí pro psaní článku o strachu. Bojím se úplně běžných věcí. Tisíckrát denně překonávám malé strachy, někdy i větší, ale týkající se nepodstatných záležitostí, jen pro to, abych mohla normálně fungovat.

Mým cílem ale není vyjmenovat taxativně vše, co ve mne vyvolává neklid.

Chtěla bych jen říct, že i zdánlivě nezvladatelné, mnohdy proveditelné je už v momentě, kdy se o to poprvé  pokusíme.

Jako malá jsem nebyla schopna mluvit před ostatními. Nešlo mi to. Pořád jsem si říkala: „Teď už konečně odpovím,“ nakonec jsem řekla stejně jen: „I don´t know.“ Jednalo-li se o jazykový kurs. V běžné konverzaci to bylo: „Nevím,“ a „Je mi to jedno.“

Jazyk se má učit zejména mluvením. Člověk se musí naučit překonat bariéru ve své hlavě a promluvit, byť udělá nějakou gramatickou chybu. Vždy je lepší dokázat vyjádřit své myšlenky, jak se říká, spatra, byť s chybou, než potřebovat na přípravu deset minut, a ještě ji nakonec přečíst z papíru.

Jsou lidé, kteří dovedou mluvit o ničem celé hodiny. Věřte mi, takové znám. Dříve jsem je obdivovala, protože dokázali, co já ne. Vydržte je poslouchat déle. Pointa častokrát utíká kamsi stranou a hodnota sdělení není zrovna valná. Ale umí to, lidově řečeno, okecat. 

Mým největším problémem bylo vymyslet narychlo odpověď na dotazy typu: „Co jste dostali k Vánocům?, Kde jste byli o prázdninách?“ Připadalo mi, že na to nemám co říct, že jsem nic zajímavého ani výjimečného, o čem by stálo za to hovořit, nezažila. Nezažili  většinou ani ostatní. Problém byl v tom, že dokázali povídat. Na jiné dotazy mi odpovídat připadalo trapné nebo zbytečné.

Z toho jsem si odnesla pár poznatků. Kurs se v tomto případě od běžné komunikace neliší.

Ti, se kterými se dobře neznáte nebo nemáte společný zájem, se vás při běžné konverzaci nezeptají na témata, která jsou vám blízká, o kterých přemýšlíte, hodně víte a chcete svůj názor na danou problematiku veřejnosti sdělit. Budou se vás ptát na to, na co předpokládají, že odpovíte. V létě jezdí většinou každý někam na dovolenou nebo alespoň má v práci pár dnů volna, aby je mohl strávit dle svých představ. Vánoce se v zemi s křesťanskými tradicemi slaví.
Proto se předpokládá, že ostatní se o své zážitky rádi podělí. V kursu se tak jako bonus naučíme nenásilnou formou cizí jazyk.

Je důležité mluvit. Lidé si chtějí povídat. Ptají se, protože se snaží rozvinout konverzaci. Je jim jedno, co odpovíme. Nebudou nás soudit za to, kde jsme byli nebo co jsme dělali. Jestli to byla vhodná činnost nebo naopak úplná ztráta času. Nebudou posuzovat, jaké jsou dárky, které jsme dostali pod stromeček.

Pokud nemluvíme, odneseme si nálepku hloupého, vystrašeného neschopného. Procesy odehrávající se v naší hlavě druhým nejsou zpřístupněny a dovodí si pak závěr často pro nás nepříjemný a zcela nesprávný.  V očích okolí jsou lepší ti, kteří se probojovat dokáží, moc nepřemýšlejí nad tím, co si o nich ostatní budou myslet, zda odpověděli gramaticky či věcně správně. Mohou vědět méně. Mohou být lepší. Nikdo ale porovnávat nebude. Nemá totiž s čím, když jen mlčíme.

Stačí odpověď v rozsahu toho, co umíme, víme, známe. Není nutné druhého ohromit. Určitě jej jednoduchým sdělením neurazíme ani nezklameme.

Je dobré si ostatních nevšímat. Nedělat si nic z jejich výrazů či poznámek nebo z toho, co si asi myslí. Stejně jako oni o nás, tak si i my o nich či projevech jejich chování můžeme vydedukovat mylný úsudek. Každý se nám nesměje, nejsme nejhorší, nejhloupější ani nejškaredší na světě. Jedině v momentě, kdy se soustředíme na sebe a ne na druhé, na to můžeme přijít.

Já jsem to nezvládla. Ne, že bych se v kursu nic nenaučila. Gramatiku ano, tu jsem uměla. Byť jsem si myslela, že neumím ani tu. Nebyla jsem ale schopna vůbec mluvit. Začala jsem chodit na individuální hodiny a najednou to šlo. Probírali jsme témata, která mě zajímala. Přítomen byl krom mne jen učitel. Stud opadl. Ze začátku jsem dělala chyby, chyběl mi čas na rozmyšlení se, jako tomu bylo u psaného textu. Postupem času se to spravovalo.

Nicméně na gymnáziu jsem v angličtině musela před třídou občas něco říci. Nešlo to. Nakonec jsem na sebe upoutala daleko více pozornosti, než by tomu bylo v případě, kdybych strach zahodila stranou. Hodně mi pomohl náš tehdejší učitel, na kterého díky tomu nikdy nezapomenu. Stydělo se nás před ním více. Ale já jsem, myslím, jako jediná neřekla celý první půlrok, co jsme ho měli ani slovo.
Dokázal zaujmout, jeho hodiny pokaždé prosvětlily do té chvíle ponurý školní den. Nejpodstatnější ale byla jeho svatá trpělivost a neústupnost. Nevzdal to se mnou. Věřil mi, nemusel to říkat, ale cítila jsem to z něj. A tak jsem poslední hodinu prvního pololetí odvykládala nazpaměť naučenou polovinu A4 před celou třídou.
A to byl začátek.

První krok k tomu, kdy jsem přestala řešit, jestli mne poslouchá jen učitel nebo třeba dvacet lidí. Kdy mi došlo, že není podstatné CO, ale JESTLI něco odpovím. A to, jak pořád dokola opakuji, nejen ve škole, jazykových kursech, ale i v běžné konversaci.
A taky jsem si uvědomila, jak ohromné štěstí v podobě něj mě potkalo.

Tvrdit, že už se mluvit "o ničem" vůbec nebojím, by bylo poněkud pošetilé. Možná je to tím, že gympl jednou skončil a já už se s nikým, kdo by jej aspoň částečně nahradil, nesetkala. Možná se strachu nelze zcela zbavit, jsme se jen schopni naučit s ním bojovat. Překonat ho.
Nicméně, dneska najdu odpověď i na to, když se mě někdo zeptá: „Jak se máš?“

K tomu, abychom něčeho v životě dosáhli, se musíme naučit strach překonat. Někdo se nebojí, tak to má jednodušší, ale nám nebrání vůbec nic jej dohnat. První krok se zdá být nejtěžší. Ta bariéra je ale jen v naší hlavě.

Neobírejme se o šanci zlepšit se.